Viktoria

Buongiorno tutti!

Následující dny se toho příliš neudálo. V neděli bylo deštivo, v pondělí dopoledne bylo poměrně hezky, ale jen co jsme umyli nádobí po obědě, začalo lejt jako z konve, takže procházka po okolí, nebo nejlépe konečně zdolat ten starý kráter za barákem se mi prostě nepodařilo. Ale aspoň jsem pro vás nafotila nějaké fotky, jaký hezký výhled je z Angelovy terasy. 

Výhled (i když trochu s oparem)

V úterý 15.3. ale už začínalo být živěji. Dopoledne jsem dostala jako práci vyplít další záhonek. Váže se k tomu hezký rozhovor který ukazuje, že Angelo zjistil že asi jsem všehoschopná.

Angelo: "Tady v tom záhoně můžeš vyplít všechno."

Já: "Všechno? Jako i ty růžový kytky?"

A: "Jo, všechno. I ty kytky. Počkej... Vlastně ne. Ten strom tady, prosím tě, nech."

Tak jsem dle pokynů vyplela všechno, až na ten strom. 

Já vidím v mracích lochnesku :)

Ale i já se za ten týden něco naučila. Naučila jsem se například, že existuje několik druhů břečťanů. Okrasný břečťan, agresivní břečťan a strašně agresivní břečťan. A samozřejmě že jsem pracovala se strašně agresivím břečťanem. Takový břečťan sice na vás nezačne útočit jen co se k němu přiblížíte, ale je to potvora agresivní. Její malinkaté kořínky jsou schopné dostat se do jakékoli skulinky, a tam zapustit pořádný silný kořen a rozebrat tak třeba zídku. Aby ji tenhle břečťan Angelovi nerozebral, bylo mým úkolem vytrhat ho a vytahat odkud to šlo. A tak když jsem se tak prsty šťourala mezi kameny, ve snaze chytit nějaký kořen a vytrhnout ho, vzpomněla jsem si na film "Lemra líná" a na scénu, kdy hlavního protagonistu kousne do prstu vegetariánská ještěrka, když má ruku mezi šutry kde ona bydlí. Hned se mi při té vzpomínce pracovalo líp. Žádná mě ale nepokousala, a tak jsem si z toho dne odnesla akorát podrapané ruce od šutrů. 

Stihla jsem ji vyfotit!

Odpoledne přijel nový dobrovolník - Viktorie. Viktorii je cca 40 a je z Estonska. Jako dobrovolník cestuje (s přestávkami) už skoro 3 roky. A tak vyprávěla o úžasných příhodách z Izraele, Maroka, Itálie, a dalších zemí kde byla. U Angela nebyla poprvé, nýbrž potřetí. I přes to, nebo právě proto, ji překvapilo počasí, které poslední dny bylo a poměrně zklamaně mi říkala, že zrovna minulý týden odeslala svoje teplé oblečení a boty domů. 

Ve středu 16.3. odpoledne konečně nepršelo, a já se mohla vydat zase dál. Sušenky došly, tak jsem se rozhodla, že navštívím Nicolosi. Když jsem tam byla poprvé (tady), viděla jsem jen vulkanologické muzeum, a říkala jsem si, že to přece nemůže být všechno. 

Po půl hodině jsem prošla celé městečko a zjistila, že to muzeum je opravdu to nejzajímavější co je zde k vidění. 

Obraz na radnici I.

Obraz na radnici II.

Když jsem večer usínala, přemýšlela jsem, že poslední dny, až na občasný hezký výhled na moře, mnoho nepřinesly. Něco mi ale našeptávalo, že se to co nevidět změní...

Arrivederci

Eliza na cestách